Tak, jak čas plynul a mým posledním prázdninám pomalu odzvonilo, přece jen je jedna věc, která mi v hloubi paměti utkvěla.
Léto je nad očekávání teplé, jak tomu tak vlastně v létě bývá. Vody nedostatek, vláha nikde a všude sucho, hlásí nám, jak meteorologové, tak relevantnější pohled do místních řek. Mé poslední školní prázdniny a spousta grilovacích a flákajících dní s přáteli, opilosti, koketováni s opačným pohlavím, experimentů, festivalů, akciček a různých věcí, dějící se v tomto překrásném období. Chodím taky na brigády dělat „podržtašku“ k mým přátelům zednickým s vidinou nějakého žoldu a pomoci jim, jelikož se nestíhá a zakázek je požehnaně dost. Jednoho ospalého pondělí přicházím do práce a Michal se mě hned ptá: „Tak jak mladej? Co o víkend? Vypadáš nějak zaraženě.“ „Míšo průser jak mraky, strach koluje ve mně, pravděpodobně budu tata!“ nastal výsměch, jenž byl zasloužený, „no jo no, stačí jedna kapka kamaráde,“ odvětil otec již dvou dětí a třetí bylo na cestě. Od té chvíle jsem byl terčem srandiček a zmocňovalo se ve mně tolik nejasností z víkendu, že jsem vůbec raději ani neodpovídal a nebo se jen pousmál, což následně po tom mi vždy spadl úsměv.
Po měsíci starostí a vyčkávání příchozí dny slečny, jsem si konečně mohl oddechnout, dívka je byla v pohodě, otevřel se jí krám, já nebudu nejmladší tata ve vsi a prázdniny stále pokračovali. „V Srpnu se koná festival na Slovensku, pojedeš s námi?“ ptá se mě kamarád z mé vesnice. „Většina kapel je mi víc neznámá než známá, co tam budu asi tak dělat? určitě nepojedu“, tvrdím v Červenci. Jeden den před odjezdem mi to ale stejně nedá, sháním lístek na tak už beznadějně vyprodaný festival z druhé ruky. Spoustu lidí odřeklo, překupníku plno, ceny atakují nejvyšší možné cenové stropy. K mému štěstí si domlouvám předání na nádraží s jednou milou a po hlase příjemnou slečnou z Piešťan.
Hned z rána, míříme společně s kamarádem do směnárny. Směňujeme eura, v sámošce v naší vesnici u paní Malychové, kupujeme lovecký salám na horší čas, víno, nějakou tu lahvinku, tuším, že vodky a plechovky piva na cestu do vlaku..
Přicházím domů, balím si nezbytnosti do krosny, hlavně tedy spací pytel. V zrcadle nahazuju svou tehdy kadeřavou ofinu na levou stranu, čistím chrup a vyrážím na vlak.. Na vlakovém nádraží se schází pěkná tlupa lidí, jedoucích totožným směrem. Slunce praží, Alkohol krví proudí. Ve vlaku panuje veselá až pěvecká atmosféra. Tenkrát ještě nebyla doba covidí a tak se pije z jedné flašky. Zásoby piva a alkoholu avšak drasticky mizí, ale Piešťany už jsou v dohlednu. Vystupuju po prvé ve svém životě na Píšťanském hlavním nádraží mírně poživen. Potkávám se ( teď už můžu s jistotou potvrdit s příjemnou slečnou) a přebírám lístky. „Tož mohli bychom sa někde na tom festivalu potkat, když tam jdete také,“ pobízím jíi svým rodným moravským přízvukem, „Jasně!“ odpovídá holka která má vcelku naspěch, každopádně výrazně posilněn alkoholem mi huba jede jak cirkulárka a hned je to poznat na první dobrou.
No nic, přicházíme do areálu značně opilý a na slunci, které dává i tady v Piešťanech maximální žár, musíme postavit stanové město. Štěstěna se usmála tehdy na mě/nás. Kamarád přišel a jeho stan byl složený v malém čtverečku, který by šel snad připnout i na klíčenku. „Dívej na to, stan za pár korun, žádné složité stavení, sleduj jak ho vyčaruju,“ odvětil. Čtvereček náhle přestal býti čtverečkem a po výstřelu se z něj stal plnohodnotný stan pro dva kusy. To, že stan pak nešel složit zpátky do stejné podoby čtverce ani za pomoci druhých a zůstal na místě je věc druhá. Taky, že do něj hned první den v noci nachcalo několik čísel vody. Ale co, bylo nám to jedno. Mohu však s jistotou potvrdit, že spaní ve vodě či na vodě, není zrovna ta nejlepší věc na světě a od spánku to má kurva daleko. Stan RIP, měl sem ho rád a rádi vzpomínáme.
Festival byl sám od sebe poněkud pestrý a zážitků spousty, potkávání nových lidí a užívání si přítomnosti s těma mýma, se kterýma to bylo prostě boží!
Festival bych definoval slovy „krása střídá nádheru“ a příjem energie, která mi v současnosti hodně chybí. Snad se brzy dočkáme! 🙂