Píše se rok 2018 a já teprve nedávno dokončil maturitu. Mléko po bradě mi skoro ještě teče, ale zkouška dospělosti zdolána. Vzhledem k mojí docházce docela zázračné připuštění, každopádně na to se historie neptá a já tedy mávám dokladem o úspěšné maturitní zkoušce, jak nějaký pionýr na prvního máje.
Odlétá slivovice z otcového demižonu a zapíjím mé maturitní zdolání v mé oblíbené hospůdce s naivním myšlením, „tak, a teď mně celý svět leží u nohou a všichni se ze mě můžou přetrhnout“ a uvědoměle si uvědomuju : „tohle jsou vlastně mé poslední prázdniny“. Tak co si je teda alespoň naposled trochu užít? Cestu studijní dále nevolím, seru na to, raději sbírat zkušenosti v poli a přizpůsobovat se tomu, co si život právě semnou zamane. Čas letí a já se snad na svět ještě nepodíval střízlivým pohledem. Buď to, jsem hned od rána na obláčku marihuanové kouře nebo do sebe leju všechno, co má alespoň nějakou voltáž a u toho kouřím, jak prokoplé kamna.

Zpátky v čase…
„Praha, Praha, Praha“, zní mi vždy v hlavě, když se alespoň trochu zamyslím nad budoucností svou. Pamatuju si, jak jsem v tomhle městě byl na letní brigádě a pomáhal demontovat radiátory v jedné ze škol v části Praha Řepy, bylo to mi tehdy přibližně kolem 15-16 let tuším. Rozkaz od mistra jednoho rána zněl následovně: „rozřežte flexou všechny trubky, které z radiátorů vedou a zarovnejte je zároveň se zdí. „Jak jednoduchý to úkol“, pomyslel jsem si a šel na věc. To bych ovšem nesměl být zhulený jak Snoop Dogg a totálně mimo realitu. Vešel jsem do jedné z místností a začal řezat měděnou trubku, o které ani nepadla řeč. Najednou horká voda začala stříkat všude okolo a já na to hleděl, jak bulhar do míchačky. Jelikož se jednalo o trubky od místního kotle, byly tedy plně funkční a naplněné vodou. „Zastavte hlavní uzávěr vody!!“ křičel sem na celou školu a hledal školníka, který ale v tuto prázdninovou dobu, byl tipuju na Mácháči v houpací síťi či v lepším případě někde v Chorvatsku na lehátku. Jakmile to spatřil šéf ihned málem omdlel, voda totiž začala zaplňovat místnost a potopa byla na světe. Šéf nevydržel, ve sledu rychlých nadávek odběhl a šel si zapálit jeden červený 100vkový hřebík značky Malboro ven před školu. Vůbec sem se mu nedivil, já osobně bych to řešit nechtěl, každopádně sem mu se smutným výrazem šel říci: „ promiňte mistře“. Ptáš se na dohru celé situace? Myslím, že jsem to tehdy pocítil akorát na výplatě. V konečném důsledku se nic moc nestalo, jen se vytopilo patro a vyteklo pravděpodobně několik kubíků vody na zmar, za což by mě ekologističtí aktivisté rozhodně nepochválili.
Můj tehdejší peníz na přežití v Praze byl od maminky půjčený s tím, že jí ho následně vrátím z výplaty, kterou všichni brigádnící očekávali tučnou, tedy včetně mě.
Půjčené grošíky čítaly dohromady 2000kč a mělo mi to pokrýt náklady na jídlo. Více než polovinu, jsem však utratil už na cestě do Prahy, když jsme zastavili s dodávkou na jedné z benzínovým pump a zahlédli jsme se známým v pozadí hernu. Ihned jsme zapluli k automatům s vidinou výhry a následném rozšoupnutí se v metropoli pražské. Protočení válců nám však ani jednomu nic nepřineslo a poslední týden v Praze jsme tedy přežívali na kolečkách salámů a několika rohlících.