Píše se rok mé maturitní zkoušky, což odpovídá roku 2018. Je nádherné slunečné počasí a já pochoduju v košili, tesilkách a sáčku, v jedné ze školních tříd, tam a zase zpátky. Tričko i trenýrky své mohu ždímat, jak sem z toho všeho nervózní, čeká mě totiž poslední zkouška a to zkouška ústní z jazyka českého. Nahlas si opakuju knižní díla, teda alespoň ty, které sem přečíst stihl a doufám ve výběr jedné z nich. „Stařec a moře – chlapík jenž na loďce pluje a ryby chytá,“ pokračuju v hlasitém opakování a říkám si, jak osvobozující by bylo si tuhle krátkou novelu vytáhnout. V tom vidím, jak si jeden ze spolužáků dává na čelo mokrý studený kapesník a naříká: „Kůůrva, já to určitě neudělám, tata mňa dnes zajisté přerazí!“ Druhý mu na to odpovídá: „Takové starosti já vůbec nemám, už se těším až si před školou zapálím své poslední cíčko a pak mě tu už nikdo nikdy neuvidí,“ odřekl mu se zamyšleným pohledem ven z okna.
Najednou třídní učitelka rozrazí dveře, moc lidí se již ve třídě nenachází, kromě nás třech. Mé příjmení se nachází skoro na konci abecedy, zkouška je tedy pro mě právě zahájena. „Si připravený?“ táže se mě učitelka, k tomu dodává před vstupem do místnosti ještě jednu připomínku: „Víš, že si byl připuštěn docela zázrakem kvůli tvé docházce, tak se snaž, ať to zde nemusíš opakovat na podzim,“ dodává a odchází do místnosti. Jako Karlos Vémola před nástupem do klece se určitě necítím. Chvilku ještě přešlapuju před dveřma, poté tahám za kliku zpocený až na prdeli. „Pojď si vybrat číslíčko chlapče,“ zamumlal chlap, který byl dozorčí komise a vypadal, jako by se právě probudil. „Číslo osm, šťastné to životní číslo mé, pod tím se musí ukrývat zajisté nějaká skvělá knížka!“ ukazuju všem přísedícím a třídní mi oznamuje knížku. „Právě jsi si vylosoval Olivera Twista, usedni ke stolu a promysli si o čem budeš mluvit,“ oznámila mi. „Ano to je přesně to, co jsem chtěl, páč o tomhle anglickém chlapci vím snad i kolik má vlasů na hlavě,“ rozveselil jsem se, vykouzlil úsměv na porotu a odešel si připravit svou závěrečnou řeč na potítko. Upřímně, byl sem za tu volbu velmi vděčný. Tu knížku jsem miloval, dokonce shlédl i film a ponořeně hltal jeho děj.
V tom ale třídní vykřikla: „Stop, zastav, okamžitě přestaň!“ otočil sem se s vytřeštěným výrazem zpátky k porotě, cože se to sakra zase děje. „Omlouvám se, ale já se podívala bez brýlí, Oliver Twist je číslo 9, pod číslem 8, se nachází naše nádherná kniha napsaná bratry Mrštíkovými, zajisté si ji četl taky, dáváme ti dalších 10 minut na promyšlenou“. Točím se zpět ke stolu, tělo mi chladí studený pot a do toho mám tepovou frekvenci, jako by mi chtělo srdce vyskočit skrze košili a kvádro. „Jaká kurva Maryša? To si snad dělá prdel? Kdo to napsal? Jak říkala ty bratry?“ vybavilo se mi hned v hlavě a maturitní komplikace byly na světě. Tohle byla totiž jedna z knížek, u které sem si řekl, že si ji nesmím vybrat a taky že určitě nevyberu, protože sem ji nestihl přečíst. Holt, osud na to má někdy jiný názor.
Po necelých 5 minutách jdu na věc a do obhajoby pouze s jedním faktem z knížky a to ten, že nějaká bába hodila něco někomu do kávy (pravděpodobně svému starému) a tím ho otrávila. Děj a autoři jsou mi jednou velkou neznámou. Po chvilce jdu na věc. Usedám si před učitele češtiny, jehož mám docela rád, nevědomost této knížky je mu patrná z mých očí a snaží se mi tedy „nenápadně“ radit.
„Tak, vybral jsi si nádhernou knížku, věděl by si jména a příjmení dvou bratrů autorů?“ započala učitelka zkoušku zahajovací větou. „Ach jo, kdyby sis to v té tvé makovici zapamatoval! dyť to řekla, sice asi omylem, ale řekla!“ pomyslel jsem si. Ono, místo kurvování sem si to mohl opravdu zapamatovat, ten časový interval od doby, co to řekla, byl relativně krátký, každopádně z mých úst vyšla jiná věc: „Jasně byli too, byli too bratři Mršinové,“ vzpomněl sem si alespoň na částečný kořen jejich příjmení. Tímto způsobem jsem nějak okecal celou zkoušku a knížku, o které sem neměl ani páru, protože sem byl přesvědčen, že si ji zaručeně nevyberu. Učitel češtiny byl skvělý, snažil se mi radit, tušil dle mého výrazu, že jsem v absolutní propasti, ze které se jen tak snadno a sám nevyhrabu, pokud mi teda nehodí lano. Naštěstí po mně to lano hodil a když po tomhle celém ansáblu, třídní učitelka v přítomnosti všech žáku a poroty, včetně již usínajícího komisaře četla závěrečné známky, kde zaznělo mé jméno a s ním i známka „za tři“, málem mi spadla huba až na samotnou zem.
„Troječka krásná známka pánové,“ oznamuju spolužákům a vyfukuju cigaretový dým, již před školou a s opadlou nervozitou. Zapalujeme tedy před školou poslední společnou cigaretu a rozebíráme vize a plány, jak na nadcházející léto, tak naše životní kroky každého jednotlivce. Tehdy pro mě vše teprve začínalo a vůbec sem nevěděl, co semnou život chystá. To be continue!